chroptěti, chroptiti ned. (3. mn. -í) 1. (čast. chroptěti) vydávat chrčivé zvuky před smrtí, při velkém nebezpečí, strachu, vzteku ap.: oči měla obráceny v sloup, z hrdla se jí dralo chroptění; ch. úzkostí; zvířecky chroptěl a poulil oči 2. (čast. chroptiti) chraptivě křičet: "kde je stříkačka!" chroptil (Jir.); "to jináč nejde," chroptěl (K. Čap.) ○ předp. do-, na- se, za-