chvála, -y ž. (2. mn. chval) 1. zhodnocení a uznání dobrých vlastností n. činů, projev uznání někomu, uspokojení s něčím (op. hana): slova chvály a nadšení; vzdávat někomu (něčemu) čest a chválu; oplývat chválou; pět na někoho, o někom samou chválu mnoho, přehnaně ho chválit; pět chválu nad chválu; dychtit, toužit po chvále; vyhledávat chválu; jde o ní jedna (samá) ch.; ch. starých časů; chrám hlásá boží chválu; sloužit mši ke cti a chvále boží oslavě; ch. bohu (ps. též chválabohu) díky bohu, bohudíky; ♦ vlastní ch. smrdí (přísloví) je nevhodné chválit sám sebe 2. chvály, chval ž. pomn. círk. druhá část kněžských a řádových hodinek; laudy: po půlnoční mši byly zpívány ch.; → expr. zdrob. *chválička, -y ž.