chvěti, řidč. chvíti ned. (1. j. -ěji, *chvím, 3. mn. -ějí, rozk. chvěj, min. chvěl, podst. chvění, přech. přít. chvěje) 1. kniž. (kým, čím) jemně třást; zachvívat: hněv jím chvěje (Rais); zima chvěje tělem (Merh.); jaro chvěje větvemi (Dyk); přen. duší mou chvěje otázka (Ner.); — chvěti se, řidč. chvíti se ned. 1. jemně se třást; zachvívat se: počal se ch. na celém těle; ruka se chvěje; rty se chvějí pláčem; divné chvění jí probíhalo údy; hlas se chvěje; fyz. chvění mechanické kmitání těles n. částic, vibrace: ch. příčné, podélné, otáčivé: ch. sloupce vzduchu v píšťale 2. kniž. (o koho) bát se, strachovat se: když stonal, chvěla se o něj (Jir.) ○ předp. do-, do- se, pro-, roze-, roze- se, za-, za- se; → nás. chvívati, chvívati se ○ předp. v. chvěti, dále po-