chybiti dok. (3. mn. -í, podst. -ení) 1. udělat chybu; zmýlit se: poslechneš-li, nechybíš; chybil, že se nezeptal; i spravedlivý chybí denně sedmkrát; s tou látkou jsem nechybil (ob.) koupil jsem dobře 2. chybiti se (koho, čeho; ~), chybiti (koho, co; ~) střelou, vymrštěným předmětem nezasáhnout; netrefit, nezasáhnout, minout (koho, co), netrefit se (koho, čeho); vystřelil, ale kachny se chybil, kachnu chybil; hodil po něm kamenem, ale chybil (se) †3. chybiti se (čeho; s čím, nespr. čím), chybiti (co) minout se něčeho, s něčím: ch. se cesty; ch. cestou; řeči se nechybily s oučinkem (Pal.); nespr. chybil se (místo minul se) svým povoláním ○ předp. po-; → nás. chybívati (se) (o) bez předp.