cop, -u m. (6. j. -u) (z něm.) 1. pletenec vlasů, žíní; vrkoč: nosit dlouhé copy; plést copy; rozpustit (si) c. 2. pozdně rokokový sloh (podle tehdejšího mužského účesu s copem): dům vystavěný v nejrozmařilejším copu; zámek připomíná doby kvetoucího copu 3. hanl. reakční směr v Rakousku v době, kdy se nosil mužský účes s copem; (vůbec) přežitek, zpátečnictví, zaostalost, šosáctví: metternichovský c.; projev nadvlády copu; → zdrob. k 1 cůpek, -pku m. (6. mn. -pcích) (*copek, *coupek, -pku, *copík, -u, *copeček, -čku) m.