ctíti ned. (3. mn. ctí, rozk. cti, ctěte, min. ctil, trp. ctěn, přech. přít. ctě) 1. (koho, co; *koho, čeho) mít v úctě, ve vážnosti; vážit si, uctívat: ctíme básníky; ctění Husa; c. památku (zesnulého); lidé, kterých nejvřeleji ctíme (Ner.); cti otce svého i matku svou (náb. přikázání); c. někoho jako svatého; byl ctěn všemi; c. něčí přesvědčení, něčí právo dbát ho, šetřit; c. nařízení zachovávat; zákonů nectil (V. Mrš.); c. v někom představeného; c. barvu (v kartách) dávat karty téže barvy, přen. přisvědčovat, souhlasit 2. (koho) (o věci) působit čest někomu, být někomu ke cti: splněné slovo ctí muže i ženu; ctilo ho, že se vrátil 3. řidč. (koho čím) hostit, častovat, uctívat: ctil ho jídlem a pitím; přímo skvostně nás ctili; iron. c. nadávkami zahrnovat 4. ob. (čím koho) titulovat: ctil ji slovem paní; nevím, jak ho mám c. (zast.); ctil ho ošklivými jmény; hrozně nás ctil ○ předp. po-, u-, → nás. ctívati