docent, -a m. (docentka, -y ž.) (z lat.) 1. titul vysokoškolského učitele (nižší než profesor): státní d.; d. filologické fakulty; d. vysoké školy pedagogické; d. matematiky; stát se z d-a profesorem; (dř.) soukromý, honorovaný d. 2. poněk. zast. a řidč. vyučující vůbec, hlavně na bývalých gymnasiích a reálkách, školách pro záložní důstojníky ap.: konference d-ů kvinty; → expr. zdrob. docentík, -a (mn. 1. -kové, -ci, 6. -cích), docentíček, -čka (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích) m.; — docentský příd.: d-á hodnost; d-é povinnosti; → přísl. *docentsky: (podat výklad) ze široka a d. (Olb.); → podst. docentství, -í s. docentura