domluviti dok. (3. mn. -í) 1. (~; co) přestat mluvit; dokončit něj. mluvený projev: řečník domluvil a uklonil se; domluvil jsem! nechci už o tom mluvit; nech mě d.; d. svou řeč, svůj referát 2. expr. (s kým) dokončit jednání; přen. skončit styky: domluvil jsem s tebou; my jsme spolu domluvili je konec našemu přátelství 3. (co s kým) ústně dojednat; dohovořit, s mluvit, umluvit, sjednat, ujednat: d. (si) schůzku s přítelem; d. svatbu 4. (komu) v hovoru vynaložit úsilí na přesvědčení někoho, aby změnil své chování, jednání, názor ap.: domluvil jí, aby se netrápila; domluvila mu, aby si nekazil zdraví; já mu domluvím napomenu ho; — domluviti se dok. 1. (o čem s kým; s kým) v hovoru, ústně se dorozumět, učinit dohodu; dohovořit se, dohodnout se: domluvili se o společném pracovním postupu s podniky téhož odvětví; d. se smírně s žalobcem 2. (jak) dorozumět se (cizím jazykem), dohovořit se: domluví se německy, ruštinou ap. 3. (~; *oč) vědět si rady v něj. situaci; jednáním, mluvením získat: ničeho nedosáhne, neumí se d.; domluvil se o trochu ovoce; — ned. domlouvati, domlouvati se