dost, zprav. kniž. dosti přísl. 1. v dostatečné n. potřebné míře; ve velké míře; sdostatek; hodně, značně: má času d.; d. se v životě napracoval; trvalo to d., dosti dlouho; pojem není d. přesně vymezen; umí d. dobře česky; není člověka d. moudrého; – vojsko mělo masa víc než d.; mít všeho d.; d. možná; ust. spoj. dost a dost, až dost, nář. co dost v naprosto postačující míře, mnoho, jen což: naprosit se někoho d. a d.; naříkal se toho dětem až d.; naplakat se co d.; ani d. málo ani trochu, vůbec ne: nebojí se ani d. málo; ob. má d. (o opilém n. vážně raněném ap.) jeho stav je kritický; mít čeho, koho d. být čeho (koho) syt, být čím (kým) omrzelý: má havířiny d.; už toho mám d.; měla už svého muže d. a tak od něho odešla; mít na čem d.; zprav. záp. nemá na tom d. není s tím spokojen, nestačí mu to; nemít d. na první nevhodné otázce; (je) d. na tom dostačí to, stačí to: d. na tom, když vůbec někdo přijde; d. na tom, že nepřišel včas; je to d. na něho stačí to, co dělá; na takového kluka je to d.; být komu pro koho d. stačit někomu, vyhovovat; žádný nápadník jí (pro ni) nebyl d.; kluk se dřel celé noci a ještě to nebylo kantorům d.; na tom nebylo d. tím to ještě neskončilo; to je d., že už jdeš konečně; to je d., že se dáte také vidět; zast. d. (u)činiti (čemu) vyhovovat (vyhovět) něčemu, splňovat (splnit) něco, dostávat (dostát) něčemu, (u)činit něčemu zadost: d. (u)činit povinnostem, přikázáním; spravedlnosti bylo dosti učiněno; v. též dostičiniti, dostiučiniti 2. dost! vyjadřuje pokyn k ukončení něj. činnosti; konec, přestaň(te): už d.! stačí to; d. již o tom! skonči, skončete; d. žertů!; jsem tu a d.!