dovoliti dok. (3. mn. -í) (s inf.: co komu; *koho) dát svolení, souhlas někomu k něčemu; připustit, dopustit: domácí nedovolil chovat na dvoře drůbež; lékař mu dovolil konat jen lehčí práce; dovolte mi otázku; pokud nám počasí dovolí, cvičíme venku; žili, jak dovolila doba, poměry; jeho hrdost mu nedovolila, aby...; dovolili ho (mu) z práce dostal volno; dovolte!, račte laskavě d. s dovolením (zdvořilostní obrat): ob. expr. no dovol! (výraz odporu, nesouhlasu, dotčení) co si myslíš; — dovoliti se dok. (koho, 2. p.; ~) požádat o dovolení, vzít si dovolení (u někoho); dovolila se otce; dovolil se, že smí odejít; d. se z práce; — dovoliti si dok. (s inf.; co) odvážit se, troufnout si; dovolím si vám poslat ukázku své nové práce; nemohou si dovolit zavírat oči před novou skutečností; ob. d. si na koho, ke komu opovážit se, být smělý, drzý; takový přepych si my nemůžeme d.; dovolím si vás navštívit (zdvořilostní obrat); — ned. dovolovati, dovolovati se, dovolovati si