dub, -u m. (6. j. -u, -ě) 1. strom se zpeřeně laločnatými listy a s plody žaludy, poskytující tvrdé dřevo; dub zimní (bot.), dub letní (bot.), dub pýřitý (bot.); starý d.; kácet duby; k označení síly, tvrdosti, netečnosti, nechápavosti: silný, pevný, zdravý jako d.; stát, mlčet jako d. nepoddajně; nedat si říci; spát jako d. tvrdě; mluvit jako do dubu marně; je to d.! je nechápavý; jednou ranou d. nepadne (přísloví) je třeba vytrvalosti; každý dub vyrostl z žaludu (přísloví) vše má nepatrný počátek 2. bot. rod Quercus: d. zimní; d. letní; d. pýřitý šipák; d. cer aj. 3. ob. dubové dřevo: nábytek z dubu; to je leštěný, mořený d.; zdrob. doubek, -bku (*doubec, nář. dubec, -bce) m. (6. mn. -bcích) mladý d.; mládenci jako jaré doubce (Něm.); tvrdý a silný jak dubec (Mrš.); mlčet jako dubec (Těsn.); expr. zdrob. doubeček, dubeček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách)