dvůr, dvora m. (6. j. -ře) 1. nekryté uzavřené prostranství u domu n. uprostřed usedlosti (statku): široký, dlážděný, prostranný d.; zametat d.; vjet na d., do dvora; okno vedoucí na d.; na tom našem dvoře všechno to krákoře (píseň); třetí hradní d. nádvoří 2. velký statek (dř. zemanský ap.): d. Trocnov; dělení dvorů pozemkovou reformou; drzé čelo lepší než poplužní d. (přísloví) drzost přináší více užitku než velké bohatství; obecní d. (dř.) hospodářství patřící městské obci, (později) stavení s dvorem, kde měla obec uskladněny potřeby k čištění města, stáje ap. 3. sídlo vladaře: císařský, papežský, vídeňský d.; povolat ke dvoru; mít přístup ke dvoru 4. dvořanstvo, úřednictvo, služebnictvo; vladař, panovník s dvořanstvem: dvory středověkých knížat; příjezd královského dvora do Prahy; přehmaty papežského dvora; přen. jet na letní byt s celým dvorem četným služebnictvem 5. (6. j. též -u) (dř.) název některých úřadů: soudní d.; nejvyšší účetní d. 6. v názvech měst: D. Králové nad Labem; Králův D. (u Berouna); → zdrob. k 1, 2 dvorek, -rku, -rka, řidč. dvůrek, -rku m. (6. mn. -rcích): d. jako dlaň; → zdrob. dvoreček, -čku, -čka m. (6. mn. -čcích, -čkách)