fronta, -y ž. (z lat. zákl.) 1. průčelí budovy; průčelí souvislé řady budov: malířská výzdoba na frontě renesančního domu; křídlo paláce s frontou do postranní ulice; nádvorní f. domu; – levá f. ulice je na sluneční straně; stín vrhaný frontou vysokých domů 2. bitevní čára, bojiště: prolomit frontu; odnášet raněné z fronty; poslat na frontu; bojovat na frontě; bojoval ve světové válce na různých frontách; boj na dvou frontách, přen. (též na dvě fronty) proti dvěma různým odpůrcům; přen. boj na ideologické frontě; f. práce; prolomit frontu kapitalismu; voj. přední strana seskupení vojska, zpravidla rozvinutého v šíř 3. seskupení politických stran n. jiných organizací i jednotlivých osob majících urč. společenské zaměření, bojujících o uskutečnění urč. společného cíle: jednotná dělnická f.; levá f.; světová f. míru; lidová f.; vláda lidové fronty (ve Francii 1936-38); Národní f. (Čechů a Slováků); vytvořit frontu pokrokových umělců 4. zástup čekajících lidí: f. před obchody; fronty na maso, na chléb (za války); jít (se postavit) do fronty; čekat, stát ve frontě (ob. frontu); f. u pokladny (obchodu, divadla ap.); f. čekající na trolejbus; přen. f. aut před křižovatkou 5. horn. porubní f. linie tvořená porubními předky 6. meteor. rozhraní dvou vzduchových hmot, vrstev, lišících se teplotou, vlhkostí ap.: studená, teplá f.; → expr. zdrob., zprav. k 4 frontička, -y ž.