funkce, -e ž. (z lat.) 1. obor působnosti něčeho, zaměřenost činnosti k něj. účelu, působnost n. činnost k něj. účelu zaměřená; úloha, úkol, úkon, poslání, význam, platnost: mzda měla funkci hospodářskou; f. národního pojištění; nová f. bank; lidová demokracie plní funkci diktatury proletariátu; f. mozku; základní f. krve; společenská f. umění; f. spisovného jazyka; jaz. pojmenovávací f. slova; f. pádu ve větě; mat. druh závislosti: lineární, kvadratická, goniometrická, exponenciální, logaritmická f. 2. (ve veřejném životě, v organizacích) hodnost někomu svěřená a spojená s jistým oborem činnosti (zprav. neplacená); obor této činnosti: f. předsedy, pokladníka; předsednická f. (při schůzi); pořadatelská f. (při slavnosti); čestná f.; přijmout funkci; zastávat, zanedbávat f.; vzdát se, být zbaven f. 3. obor činnosti (někoho), zprav. úředního rázu, spojený s pravomocí (ne vždy s příslušnou úřední hodností): být pověřen funkcí velitele: vykonávat funkci ředitele; žena ve funkci matky, ošetřovatelky, vychovatelky; být zproštěn f.; vysoká, důležitá, státní f.; akademické f. 4. fungování, činnost, chod: f. živočišného organismu; nedostatečná f. jater, ledvin; → expr. zdrob. funkcička, -y ž.: čekat na f-u; držel se f-ček; — funkční v. t.