hřích, -u m. (6. j. -u, 6. mn. -ších) 1. (v křesťanském pojetí) přestoupení přikázání božího; provinění mravního rázu vůbec: dědičný, těžký, lehký h.; páchat hříchy (proti něčemu); dopustit se hříchu; upadnout do hříchu; žít v hříchu; tonout v hříších; h. proti národu, na národu; obtížit své svědomí hříchem; zpovídat se, vyznat se ze svých hříchů; odpuštění hříchů; trestat za hříchy; trpět za své i cizí hříchy; Kriste Pane! Odpusť hříchy hříšnici! (Erb.), kniž. dům hříchu nevěstinec, expr. stála by (žena mužům) za h. je vábná, svůdná, žádoucí; ♦ h. do nebe volající zvláště veliký; (bylo by) h. mu ublížit; byl by to h., bylo by (zrovna) h. nevyužít toho; nevědomost hříchu nečiní (bibl.) za chybu z neznalosti nelze činit odpovědným; zř. dělat si z něčeho h. (Něm.) (čast. svědomí) vyčítat si něco 2. jakékoli provinění, poklesek, chyba, nedopatření, omyl, porušující obecně platné zásady, zvyklosti: staré hříchy se mstí; hříchy minulosti; napravit hříchy předchůdců; vychovatelský h.; h. na jazyce, proti jazykové správnosti, proti přírodě; hříchy mládí nerozvážnosti; klukovské hříchy rozpustilosti ap. 3. nář. lání, láteření; hubování: být jen pro h. (Něm.) pro zlost, dělat s tím takové hříchy tolik o tom zbytečně mluvit; → expr. zdrob. hříšek, -šku m. (6. mn. -šcích, -škách): vyčíst si, připomínat staré hříšky; mít tajný h.; klukovské hříšky