harcovník, -a m. (6. mn. -cích) 1. hist. bojovník z prvních řad, který znepokojoval harcem nepřítele: h-ci zahájili boj střelbou ze samostřílů; jízdní h-ci (Jir.) 2. (zř. též harcovnice, -e ž.) kniž. expr. bojovník, zápasník za myšlenku, bojující a stojící v popředí; průkopník, předbojovník: prudký h. za své zásady; h. politického hnutí; úsečná h-ce (Vodák)