harmonie [-ny-], -e ž. (z řec.) 1. soulad, úměrnost, vyrovnanost (op. disharmonie): h. celku; h. barev; h. těla; h. pohybů; h. srdce a ducha; h. nitra; žít s příbuznými v h-i; mezi manžely vládla h. vzájemná shoda; zapadnout do h. okolí řádu 2. libé souznění několika zvuků, souzvuk (op. disharmonie): h. tónů; h. zvonů; h. valčíku; ♦ kniž. vejít v nebeskou h-i zemřít; hud. několik současně se ozývajících tónů, souzvuk; nauka o významu a použití akordů †3. kapela: dávat dohromady h-i (Maj.) 4. zast. sebrání původně samostatných skladeb v celek, svod: h. kronik; h. pověstí; círk. evangelická h. jednotné vypsání Kristova životopisu podle čtyř evangelií 5. jaz. vokální h. zvuková spodoba samohlásek v předponách a příponách se samohláskami základu slova; tvavová h. vyrovnání