harmonika [-ny-], -y ž. (z něm. driv. řec.) 1. vícehlasý jazýčkový hudební nástroj, určený původně jen k doprovodu zpěvu, nyní i nástroj koncertní: ústní (foukací) h. rozezvučovaná dechem; tahací h. rozezvučovaná proudem vzduchu načerpávaným roztahováním a stahováním měchu tvořícího její součást; chromatická h. tahací harmonika půltónová (knoflíková n. klávesová), vydávající stejný tón jak při stlačování, tak při roztahování měchu; hrát na h-u; chodit s h-ou; tahat h-u (ob.); hrát na plačtivou h-u, přen. plakat, dovolávat se pláčem soucitu; natahovat něco jako harmoniku zbytečně prodlužovat 2. expr. věc podobná harmonice, zvarhánkovatělá: h. radiátoru; z trojstupu se stala h.; h. nacpaná bankovkami rozkládací peněženka s přihrádkami; punčochy shrnuté do h-y; zdrob. harmonička, -y ž.; harmonikový příd.: h. měch; tech. h-é dveře, h-á vrata skládací; přísl. *harmonikově: h. nakrabacený papír