hlučeti (zř. a zast. hlučiti) ned. (3. mn. -í) 1. (~; řidč. čím; zř. co) dělat, vydávat, působit hluk, hukot, hřmot, lomoz: chlapci hlučí; buben, ulice, nádraží, řeka, bouře, hovor hlučí; hlučení strojů, davu, hlasů; hlučící tržnice, voda; studenti hlučili (Svět.), přen. v uších mu hlučela slova (Herb.) silně zněla; jizba hlučí návštěvou (Jir.) je naplněna hlukem návštěvníků: ratejna hlučela pokřiky, hovory a smíchem žoldnéřů (Jir.); divadlo hlučelo pochvalu (Čel.) *2. expr. mluvit (zprav. naléhavě a vytrvale), hučet: h. do někoho (Herrm.): h. někomu do uší (Čap.-Ch.) ○ předp. do-, pře-, roz-, roz- se, za-; → nás. hlučívati ○ předp. roz- se