hluchý příd. (2. st. hlušší) 1. neschopný slyšet, nemající vyvinutý sluch; neslyšící: h-é děvče; nebožtík pod zemí, ten má h-é uši (Erb.); být jako h.; expr. h. jako pařez, poleno, špalek; přen. mluvit k h-m stěnám, uším nebýt nikým poslouchán; h-é srdce (Šal.); zůstat k něčemu h., být h. pro něco, k něčemu nevzít něco na vědomí, nechtít o něčem slyšet: je h. a slepý rozumově neuvažuje, není přístupný důvodům; ♦ ob. mít h. týden často něco přeslechnout, často neslyšet 2. takový, kt. není slyšet n. je málo slyšet; nezvučný, bezzvuký, nehlučný, tichý; pohlcující zvuk: h-é bouchnutí dveřmi; h. třesk; h-é cvaknutí vypínačem; h. hlas; h-á ozvěna; – h. les; h-á noc; h-é ticho 3. jalový, neplodný: h. květ; h. plod; h-á kopřiva nepálící; přen. h-é řeči prázdné; h-á forma; h-á dráha vývoje; h-é jméno nic neznamenající, vyznít na hlucho (i nahlucho) být marný, zbytečný: ♦ mlátit h-é zrno, h-ou slámu jalově, planě mluvit; omílat staré věci; konat zbytečnou práci; voj. h. prostor ležící za krytem, takže jej nelze zasáhnout střelou s plochou dráhou; h. kužel prostor, v kterém nemůže být letoun střelami zasažen; horn. h-é žíly neobsahující užitkové nerosty, jalové; h-á hornina jalová, hlušina; bot. h. květ bez tyčinek a pestíků; zeměd. h-é obilí bez vyvinutých obilek; bot. oves h.; — zpodst. hlucho, -a s. kniž. chvíle n. místo, kdy n. kde není nic slyšet; úplný klid, hluboké ticho; tišina, hluš: noční, lesní h. (Čech); uplynula krátká chvíle hlucha (Vrba); → přísl. hluše: h. se zasmát; h. vyznít; hlucho: bylo tu ticho a h.; → podst. hluchost v. t.