hoditi se II ned., zř. dok. (3. mn. -í) (~; komu; komu k čemu, nač, zač; do čeho; pro něco; kam) být vhodný, příhodný; vyhovovat, vyhovět, být po chuti, na místě, přicházet, přijít vhod: to se mi hodí; kdy se mu to bude h.?; přišel, jak se mu hodilo; ten obraz se sem nehodí; popis se na něho dobře hodí; klíč se hodí k zámku; klobouk se hodí na všechny hlavy; kousek pláténka se na to hodí je dobrý, přísluší; ti se k sobě hodí; ona se k němu, pro něho hodí; hodí se za sebe (zř.); kde se kdo zrodí, tam se i hodí (pořek.); nehodí se mezi nás; to se do společnosti nehodí; modrá vázanka se k těm šatům nehodí; nehodí se, aby tam šel nesluší se: to se na něho hodí; ten oblek by se mi hodil!; nehodí se mi to do plánu (ob. do krámu), do hry; nehodí se k ničemu není; hodí se za učitele, na universitu; h. se k vojenskému stavu (Něm.), choval se tak, že se to na něho nehodilo neslušelo: až se mu hodí k tomu příležitost naskytne, hodilo se jí promluvit; vypravovali o ní, když se hodila řeč; náhodou se k něčemu h. (zast. ob., Něm., Ner.) náhodou být něčemu přítomen; nocoval, kde se hodilo dalo, bylo možno, ♦ hodí se to (k sobě) jako pěst na oko (pořek.) vůbec to nepatří k sobě: ten se hodil do vozu i do kočáru (Něm.) vším ho bylo možno pověřit ○ předp. na- se, při- se; → nás. hodívati se (o) bez předp.