hon, -u m. (6. j. -ě, -u) 1. (na koho, co) lov, honba: pořádat h. na zajíce; jít na h.; střílet na honě; mysl. společný lov zvěře za účasti většího počtu střelců a honců: h. lesní, polní, vodní; h. kruhový, parforsní 2. (~; za čím) pilná, usilovná činnost; shon, spěch, chvat, ruch, honička; sháňka, pachtění: být v stálém, ustavičném honu; mít h.; u nás je stále h.; h. a ruch světa; h. za kariérou, za chlebem 3. řidč. (~; na koho, co) prudký pohyb k jistému cíli n. bez cíle; honění, honička, honba: dát se do zběsilého, divého honu běhu, úprku: h. vážek let; vířivý h. sněhových vloček (Jir.); dětské hony (Rais) honěná; h. na povstalce stíhání, pronásledování 4. stará délková míra (125 kroků): udávat vzdálenost na hony; zavánět na deset honů; vyhnout se někomu na sto honů zdaleka, být čeho, čemu na hony vzdálen velice; je mu to na hony vzdáleno naprosto 5. zeměd. skupina pozemků, lán pole (v plánovitě vedené rostlinné výrobě) určený pro jednu plodinu: jetelotrávní h.; katastr byl rozdělen na osm honů; expr. zdrob. k 5 *honeček, -čku m. (Nov.); v. též honem