horní příd. 1. (2. st. hořejší, ale též ve význ. horní) umístěný, ležící nahoře, vysoko n. výše, navrchu: hořejší, hoření, vrchní (op. dolní, spodní): h. zásuvka stolu; nejhořejší část domu; h. podstava kvádru; h. ret, čelist, zuby; h., hořejší konec vsi, lanové dráhy výše položený; h. tok řeky u pramene; h. Vltava; h. Itálie severní; hovor. h-ch deset tisíc nejzámožnější (nepočetná) vrstva buržoazní společnosti; zast. H. země bývalé severní Uhry, tj. dnešní Slovensko, zeměp. (v názvech krajin, osad, řek): H. Lužice, H. Rakousy, H. Egypt, H. Dvořiště, H. Bečva; jaz. h. němčina německá nářečí jižní, na nichž je založena spisovná němčina; polit. H. sněmovna druhá komora zákonodárných sborů (senát, Panská sněmovna, v Anglii Sněmovna lordů); tech. h. mez, úchylka ap. největší co do hodnoty; anat. h. cesty močové; med. katar h-ch cest dýchacích 2. horský: h. údolí, stezky (zast., Jir.): h. duch; h. sedlák (Něm.), h. tlak tlak hornin, horský (geol.): bot. všedobr h. 3. nář. h. chlapci zbojníci (zvl. na Slovensku) 4. hornický, báňský, důlní: h. město; h. zákon báňský, důlní; zast. h. inženýr báňský, h. škola bývalá nižší odborná škola pro výchovu důlních dozorců