hověti ned. (3. mn. -ějí, -í, rozk. hověj, hov, přech. přít. -ěje, -ě) (†hoviti, 3. mn. -í, rozk. hov) 1. (čemu) povolovat, poddávat se; holdovat, libovat si (v čem); (†komu) mít pro někoho porozumění; povolovat, být po vůli: h. svým rozmarům, pudům, vášním; h. tělu, unaveným údům, starým kostem dopřávat pohodlí: h. procházkám, masité stravě; zast. tuze jsi dětem hověl (Rais): otec jí hovil (Něm.) 2. (čemu, komu) být vhod, hodit se, vyhovovat; uspokojovat (koho, co): střídání hovělo jeho těkavé povaze; nehovělo to jeho vkusu; hudba mu hověla nejvíc ze všech umění 3. ob. (čemu) rozumět: já politice nehovím; tomu ty nehovíš; — hověti si (†hoviti si) ned. dělat si, dopřávat si pohodlí; odpočívat: h. si v trávě, v teple; jen si tak už hoví na stará kolena; h. si na vavřínech odpočívat po vítězství, po úspěchu: zast. hovil si rytíř za stolem u plného žbánku (Tyl) ○ předp. po- si (pos-), vy-, → nás. hovívati, hovívati si ○ předp. s-