hranice, -e ž. 1. narovnaná hromada něčeho, zprav. dříví: narovnat h-i; h. dříví, prken; zapálit h-i; Mistr Jan Hus byl upálen na h-i; expr. h. prádla velká hromada 2. čast. hranice, -nic ž. pomn. pomezní čára oddělující od sebe území, státy, země, kraje, okresy, katastry ap.: h. státní, okresní, obecní, národnostní, jazykové; stanovit, vymezit h.; na h-ích česko-polských; odejít, vystěhovat se za h. do ciziny: hist. Vojenská h. pohraniční území v jižní a jihovýchodní části bývalého Rakouska, spravované do r. 1873 vojensky 3. předěl, rozhraní mezi dvěma věcmi; mez; vůbec nejnižší a nejvyšší bod: míra (čeho): h. mezi dnem a nocí; h. mezi přirozeností a strojeností; překročit dovolenou, přípustnou h-i; spodní, nejvyšší možná h.; jít za h. možnosti; věková h.; stanovit pevné h.; h. tepla, zimy; obětavost bez hranic; filos. h. poznání; les. h. lesa čára, nad kt. souvislý lesní porost nepřesahuje; h. stromová čára, nad kterou nemohou růst stromy vysoké přes 5 m; → zdrob. k 1 hranička, -y ž.: h. dříví, cihel; h. prádla; — Hranice, -nic ž. pomn. (3. -ím) město na Moravě; hranický příd.: h-čtí občané