hrdlo, -a s. (6. j. -e, 2. mn. -del, 6. mn. -ech) 1. vnitřní část krku: mít sucho, vyprahlo v hrdle; propláchnout si h.; mít h. úzkostí sevřené; křičel z plna hrdla, smál se z plného hrdla, co mu h. stačilo hlučně; ♦ mít srdce až v hrdle být pln úzkosti: mít zlato v hrdle krásný hlas; jíst a pít, co h. ráčí podle chuti, bez omezení; mít, co h. ráčí všeho hojnost; zalévat h. pít: prohnat statek skrz h., hrdlem (ob.) propít 2. přední část krku; krk vůbec: sevřít, stisknout někomu h.; synkové měli na hrdlech pestré mašle (Rais); položit, nasadit někomu nůž na h., přen. přimět ho výhrůžkou k něčemu: mít nůž na hrdle, přen. být něj. tlakem, násilím k něčemu nucen, muset to učinit 3. život: jde mi o h. (čast. o krk); potrestat na hrdle smrtí; propadnout hrdlem; hájit práva až do těch hrdel a statků až k smrti a celým svým majetkem: zast. v h. lhát (v. též vrdlouhati) drze; v h. lež (v. též vrdloulež) (Jir.) 4. co se podobá krku: h. láhve, džbánu; tech., stav. rozšířený konec trouby litinové, ocelové, kameninové, betonové, do něhož se vkládá hladký konec další trouby, sděl. tech. h. (televizní) obrazovky válcovitá část s elektronovou optikou; anat. h. děložní dolní část dělohy; → zdrob. *hrdélce, -e (Něm.), hrdélko, hrdýlko, -a (6. mn. -ách) s.