hrom, -u m. (6. j. -u) 1. dunivý silný zvuk doprovázející blesk; úder blesku: h. hučí, burácí; h. bije; h. udeřil, uhodil; omráčil ho h.; přen. kniž. (o velikém hluku, síle ap.) h. varhan (Vrchl.): bitev h. (Vrchl.): ♦ jako když (zčistajasna) udeří h. náhle a neočekávaně: zůstal, jako kdyby h. do něho uhodil překvapený, udivený, expr. udělat něco, i kdyby h. bil stůj co stůj; dělat, jako když h. bije hlučně, spěšně; být do práce jako h. celý divý; být jako h. velký, silný, těžký; být jako h. do police (řidč.) neohrabaný, neobratný; je toho na (všecky) hromy mnoho; ob. dívá se jako devět hromů zamračeně 2. ob. (v zaklení) výraz nemilého překvapení, hněvu, zlosti, proklínání: h. a peklo; u sta hromů; tisíc hromů; h. tě zab (n. řidč. zapal); h. do tebe, do toho (uhoď)!; aby do toho h. uhodil; h. do čepice 3. (zprav. mn. hromy) ob. klení, láteření, hromování, hromobití: svolávat, pouštět, posílat hromy na někoho, něco proklínat ho (to), láteřit na něho (to); ♦ na hromech spává, na blescích vstává (pořek.) stále láteří; hromy a blesky se sypou na jeho hlavu dostává se mu prudkých výtek, ostrých, zlostných slov; hned byl vzhůru a hromy a sakry jen lítaly (Rais): — †hrom, -a m. zatracený člověk, hromský člověk: křičel, že musí toho hroma zabít (Jir.): — v. též hrome