hrot, -u m. (6. j. -u, -ě) ostrý konec; špička: h. dýky, meče, oštěpu, kůlu bodec; h. skaliska; h. listu; přen. h. výtky, narážky, pochybnosti osten; ♦ ulomit h. něčemu zeslabit, zmírnit ostrost něčeho; vycítit h. výčitku, narážku; anat. h. plicní horní zaoblená část plic, vrcholek plicní; h. srdeční zašpičatělá zúžená část srdce, která se dotýká přední stěny hrudní; tech. kuželové zakončení součástí strojů n. nářadí: h. vrtáku; upínací h.; → zdrob. *hrotec, -tce m.; hrotek, hrůtek, hrotík, hroteček, hrůteček, hrotíček v. t.