i I sp. a částice I. sp. souřadicí 1. slučuje v kladné (zast. a kniž. i v záporné) větě těsněji než sp. a dva n. více větných členů stejné platnosti (zř. dvě souřadné věty), zejm. jde-li o výrazy vyjadřující představy nějak vnitřně spjaté n. navzájem se doplňující (někdy bývá u obou n. u všech členů, nejč. pro větší zdůraznění), a také (před i se čárka nepíše, před i opakovaným, jde-li o zřejmé zdůraznění, se čárka píše); snášet dobré i zlé; mladí i staří; slovem i skutkem; dnem i nocí; smál se i plakal; na lukách i na polích i v lesích; věnovat se něčemu tělem i duší cele; mluvili o tom i onom o lecčems; oznamuji, že přiejdu v pondělí i že se zdržím asi týden; – vysázet i stromy i keře; i v městě, i na vesnici; dbát i na množství, i na jakost; zast. a kniž. (v záp. větě) ani, ni: nedej zahynouti nám i budoucím (Píseň svatováclavská); i Jirásek nešetří slov i barev (Z. Nej.); ve spoj. jakož i, jak – tak i: on, jakož i my všichni; jak v zimě, tak i v létě 2. přiřazuje v kladné, řidč. též v záporné větě větné členy stejné platnosti, ale se zdůrazněním n. stupňováním a) k představě přímo vyslovené a rozšiřuje tak platnost příslušného tvrzení na další případ; a také (před i se čárka píše); domlouvali mu všichni učitelé, i ředitel; ve středověku, i dnes; odřel si obě kolena, i nohu si vymkl; možná, že větrů tažení, možná i zlé že znamení (Erb.); ve spoj. nejen – ale (nýbrž) i: plán nejen splnili, ale i překročili; nejen se neomluvil, nýbrž i odmlouval; nejen panímáma, štítilo se i více lidí od Kudrnovic čeho přijmout (Něm.); zdůrazňuje větný člen připojený předložkou s (se) se 7. pádem; dokonce, také, ještě (před i se čárka nepíše); jel tam i s rodinou; vyženu tě i s tím psem; b) k představě přímo nevyslovené a rozšiřuje tak platnost příslušného tvrzení i na případ, o kterém bychom to nepředpokládali; dokonce, ještě, také (před i se čárka nepíše); to ví i malé dítě; měli tam i jiné zboží; řekli to i jemu?; to se týká i tebe; to lze říci i o jiných případech; býval i hrubý; mnohdy se i opil; i mistr tesař se utne (pořek.); chodil na procházku i za deště, i tehdy, když pršelo; i ty mě zklameš?; i on to nevěděl ani; proto se nelíbí i jemu (Kub.) 3. zvlášť vytýká, zesiluje, stupňuje někt. člen větný (často ve spoj. se zdůrazňujícími příslovci jako ba i, ano i, až i, dokonce i) a vyjadřuje tak někdy náladovost slohu; dokonce, také, též (před spojením se čárka píše); žili v dostatku, ba i v přepychu; na kraji města, ano i v jeho středu; neopatrný, až i hazardní; často, dokonce i denně; mluvil hlasitě, ba někdy i křičel; – kulturní pracovníci s oblibou i hráli úlohu jen lidí v ofsajdu (Z. Nej.); to, co jsme řekli o závěrečné kolektivní radosti těchto koncertů, i platí vůbec v sovětském životě (Z. Nej.) 4. kniž. připojuje souřadnou větu s významem důsledkovým; tedy, proto (před i se čárka píše); mnoho cestoval, i znal dobře svět; začínalo pršet, i šel rychle domů; zaslechl podezřelý šramot. I vyskočil a ihned rozsvítil, zast., zvl. bibl. s významem prosté posloupnosti uvozuje samostatnou větu; tu, pak: I přistoupivše služebníci hospodáře toho, řekli jemu (bibl.) 5. vymezuje nejzazší okolnost, za níž platí druhá část výpovědi, někdy i nečekaně (nejč. jako součást spojovacích výrazů s význ. přípustkovým třeba i, byť i, i když, i kdyby) (před spojovacím výrazem se čárka píše); (sedlák o žních) byl rád, že dostal i známého zloděje (na práci) (Herb.); netroufá si dotknout se oné události i vzdálenou narážkou; stačil na vše, i když jej to namáhalo; je silný, i když se to nezdá; neříkal nikdy nic, třeba se ho i dotkli, je to také úspěch, byť i menší; přijdu, i kdyby lilo sebevíc II. částice uvádí, zvl. ve větách zvolacích n. tázacích, výrazy n. věty vyjadřující hnutí mysli (pochybování, odmítání, údiv, váhání, nerozhodnost, souhlas, radost, rozmrzelost) anebo věty citově zabarvené: i, i, ono to tak nebude, i ne; i nic; i kdež nikoli; i toto; i mlč; i hleďme; i vida, vida; i bože; i ty darebo; i ať; i jen si tam zůstaň; i pěkně vítám; i to aby to čert vzal, i bodejž tě; půjdeš také? I nejsem dnes zdráv