jícen, -cnu m. (6. j. -u) 1. anat. část zažívací trubice spojující hltan se žaludkem; ezofágus: z hltanu vchází potrava do jícnu; kůstka mu uvázla v jícnu 2. zející otvor; prostor, který něco pohlcuje n. řidč. chrlí; ústí: j. propasti, šachty, hrobu; nakládat zboží do jícnu lodi; děla chrlila granáty ze svých jícnů; kniž. zmizet v jícnu noci, tmy; bezedný j. moře; geol. sopečný j. prohlubeň nálevkovitého tvaru, vyústění sopečného komínu, kráter; bot. ústí trubky kališní n. korunní