jesuita [-zu-], jezuita, hanl. n. zast. též jezovita, řidč. jezuvita (Jir.), -y m. (1. mn. -é) (z Jesus, lat. podoby jm. Ježíš) 1. (1. mn. -é, ob. -i) člen katolického řádu tovaryšstva Ježíšova, proslulého zvláště v 17. a 18. stol. užíváním brutálních prostředků ve službách církevní reakce 2. (1. mn. zprav. -i) (též jesuitka, jezuitka, jezovitka, -y ž.) hanl. člověk, který se svým jednáním, vlastnostmi ap. podobá jezuitům: političtí jezoviti jen vlastního prospěchu a nadvlády si hledící (Ner.); ty j-o!; to je pravý j. zprav. kdo překrucuje pravdu, skrývá pravou tvář, pokrytec; lstivý, úskočný člověk; — jesuitský, jezuitský, hanl. n. zast. jezovitský příd.: j. řád, klášter; jezovitské pokrytectví, jednání; ono jezovitské "účel světí prostředky" (Mach.); archit. j. sloh označení pro rané období baroka; → přísl. jesuitsky, jezuitsky, hanl. n. zast. jezovitsky po způsobu jezuitů; pokrytecky: j. se chovat; jezovitsky se usmívat (Mach.); → podst. jesuitství, jezuitství, hanl. n. zast. jezovitství, -í s. jezuitismus: snaha j. ovládnout všechen duchovní život; fanatické j.; farizejství a jezovitství (Čech); přen. vytýkat někomu j. nečestné, pokrytecké jednání, chování