křen, -u m. (6. j. -u) 1. bylina s velikými podlouhlými listy, s bílými květy a s dlouhým válcovitým kořenem: k. malínský, polní; pěstovat na zahradě k.; bot. rod Armoracia: k. selský 2. kořen této rostliny užívaný pro palčivou chuť jako pochutina: strouhat k.; párek s křenem; hovězí s křenem; pivo jako k. řízné; ten člověk je jako k. ostrý, rázný; ♦ (jdi, jeď někam) k. kopat (zhrub. odbytí zvědavého) 3. expr. říznost, říz: (pivo) má k. (Kosm.); dodat vyprávění křenu zajímavosti; (mladík) spořádaný, ale křenu nemá (Jahn) není vtipný; — křen, -a m. 1. ob. žert. společník mladé dvojice, ale překážející, nevítaný: dělat křena 2. hanl. neobratný, těžkopádný člověk: ten k. se neuhne