kůl, kůlu, kolu m. (6. j. -u) 1. silnější tyč sloužící jako opora něčeho, zprav. zarážená do země: přivázat stromek ke kůlu; zůstat stát jako k. (do země zaražený) nehybně; ♦ expr. být, žít jako k. v plotě zcela opuštěný, osamělý 2. hist. někdejší popravčí nástroj: odsouzenec byl vražen na k.; → zdrob. k 1 kolík v. t., kolíček v. t.; *kůlec, -lce, *kůlek, -lku m.: kůlce označovaly směr nové železnice (Baar); jsi jako ten kůlek v poli (Preis.)