kancléř, -e m. (z něm. driv. lat.) hist., polit. (za feudalismu a v někt. buržoazních státech dosud) titul vysokého úředníka, zvl. přednosty nejvyšší kanceláře (královské, presidentské, universitní aj.): dvorský k.; nejvyšší k. Království českého, k. presidenta republiky; k. university; k. Starého města (pražského) přednosta někdejší městské kanceláře; – říšský k. (od r. 1871) titul německého ministerského předsedy, za nacismu vykonávajícího funkci hlavy státu; spolkový k. (v Německé spolkové republice a v Rakousku) předseda vlády; lord k. titul vysokého britského státního úředníka vykonávajícího např. funkci šéfa justiční služby, mluvčího vlády v Horní sněmovně aj.; k. pokladu titul britského ministra financí; kancléřský příd.: k. úřad