kantor, -a m. (kantorka v. t.) (z lat.) 1. ob. expr. učitel n. středoškolský profesor (dř.): chce být středoškolským k-em; zlobit k-y; vzpomínky starého k-a; přen. hanl. pedant, puntičkář, školomet, autoritář: víc k. než umělec †2. učitel, kt. zároveň řídil též kostelní zpěv: starší venkovští k-ři; Pankrác Budecius, k., hudebník a také učitel (Sova) 3. židovský zpěvák: k. v templu; → expr. zdrob. kantůrek, -rka (mn. 1. -rkové, -rci, 6. -rcích) (*kantůrčík, -a, Šlej.) m.; — kantorský příd.: k-á rodina, tradice; přen. hanl. k-á umíněnost pedantská; vykládat věc po kantorsku podrobně, důležitě, puntičkářsky; → přísl. kantorsky: k. poučovat