karabáč, -e m. (z tur.) bič z řemínků na krátkém držadle: k. na psa důtky; rány k-em; vzít na někoho k.; stát nad někým s k-em, přen. přísně na někoho dozírat, popohánět někoho; slíbit někomu k. výprask; dostat se pod k. fašistického režimu pod útlak, jho; feudální organizace společenské práce byla udržována kázní k-e (Lenin) násilím; → zdrob. karabáček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách)