karbid, -u m. (6. j. -u) (z lat. driv. řec. zákl.) 1. chem. sloučenina uhlíku s jiným prvkem: k. křemíku 2. karbid vápníku, z něhož se působením vody vyvíjí acetylén, dř. užívaný k svícení: ve svítilně došel k. 3. tech. slinuté k-y řezné materiály vyrobené slinováním (keramickým spékáním) velmi tvrdých kovových karbidů se snáze tajícím kovem: soustružnické nože s břitovými destičkami ze slinutých k-ů; — karbidový příd.: k-é vápno; – k-á lampa; k-é světlo; tech. slang. k. nůž s břitovou špičkou ze slinutého karbidu