klepati ned. (1. j. -u, -ám, rozk. -ej, klep, přech. přít. -aje) 1. vydávat zřetelný zvuk způsobený nárazy; (oč; nač) slabými nárazy způsobovat zřetelný zvuk; ťukat: mlýn klepal v údolí; stavy v horských chalupách klepaly; klepání psacích strojů; datel klepe; k. trepkami o podlahu; k. skleničkou o podnos; k. prstem na desku stolu (jako upozornění, žádost o ticho ap.); k. na dveře (jako žádost o dovolení vstoupit); datel klepe do stromu; k. na vrata, na okno (dožadovat se tím vpuštění); někdo klepe; k. u něčích dveří, přen. žádat o něco (o pomoc, práci ap.); přen. bída klepe na dveře začíná se projevovat; srdce klepe strachy bije; ♦ zhrub. k. z posledního nemít už sílu, být na umření; tech. klepání motoru zpětné nárazy na píst a čepy u spalovacího motoru, způsobené předčasným zapálením směsi; mysl. klepání tetřeva první verš tokajícího tetřeva, pukání 2. (komu kam; koho, co kam) mírně tlouci; ťukat: k. děcku na čelo; k. někomu na rameno; k. někoho přes prsty; přen. kárat, kritizovat někoho, bránit mu v libovůli; k. hřebík do zdi zatloukat 3. (co; ~) konat něj. činnost záležející v úderech do něčeho: k. koberce, šaty údery zbavovat prachu; k. kosu naklepávat, ostřit; k. prádlo na kameni prát naklepáváním; k. na (psacím) stroji, do stroje psát na stroji; text. klepání vylučování odpadků z přediva na klepacím víku 4. (kým, čím) třást, chvět: zimnice jím klepala; hoši sebou klepali 5. expr. (~; o kom, o čem; koho) pomlouvačně mluvit; klevetit, klepařit, pomlouvat: zas někde klepe; stále mají o čem k.; k. své sousedy; — klepati se ned. 1. zř. též klepati třást se, chvít se: nohy se mu klepaly únavou, klepe se zimou; brada (se) jí klepala 2. expr. bídně žít; živořit: jen tak, že se stařík klepe; ještě se klepu daří se mi jakž takž ○ předp. do-, na-, o-, o- se, od-, po-, po- si, pro-, pro- se, pře-, při-, při- se, roz-, roz- se, s-, u-, v-, vy-, vy- se, za-; → nás. klepávati, klepávati se; — dok. klepnouti