komposice [-zi-], kompozice, -e ž. (2. mn. -ic, -icí) (z lat.) 1. skládání, komponování: part zněl krásněji, než jak si jej představoval při k-i; jaz. tvoření slov skládáním; hud. nauka o skladbě (komponování) 2. uspořádání, složení uměleckých prvků v díle: k. hudebního díla; barevná k. filmu; k. obrazu, sochy; k. povídky, románu; dramatická k. stavba; k. rozhlasového pořadu 3. umělecké dílo, zvl. hudební; skladba: hrát svou vlastní k-i; malíř figurálmch k-ic; loutkářská k. 4. výsledek spojení, sloučení, smíšení látek; směs, sloučenina, slitina: voňavková k.; tech. ložisková pánev vylitá k-í 5. poněk. zast. školní písemná zkouška: ruská, latinská k.; k. z matematiky; — komposicový, kompozicový příd., komposiční, kompoziční příd.: skvělé k. umění Goyovo; k. prvek; k. technika; tech. k. sklo olovnaté, obsahující i bór; → přísl. komposičně, kompozičně: k. důležitá figura na obraze; → podst. *komposičnost, *kompozičnost, -i ž. (Nezv.)