konstrukce, -e ž. (z lat.) 1. vypracovávání plánu pro sestrojení něj. nového stroje, přístroje ap.; konstruování; způsob takového sestrojení, jeho provedení: pracovat na k-i nového typu jcřábu; auta moderních k-í; stroj má důmyslnou k-i; vidiny smělých stavitelských k-í; přen. k. důkazů; motivická k. Máchova Máje; sociální k. státu; myšlenková a mravní k. života; jaz. způsob spojení, vazba větných členů; útvar takto vzniklý: pasívní větná k.; infinitivní k. 2. sestavování, sestavení jednotlivých částí v celek podle plánu, výpočtů ap.; montáž: dlouho trvající k. mostních pilířů; rychle pokračijící k. jeřábu 3. útvar takto vzniklý; nosná část (kostra) stavby: ocelová k.; – mostní, střešní k. 4. geom. sestrojování útvarů z daných jiných útvarů: k. trojúhelníka 5. řidč. stavba těla, tělesná soustava, tělesný stav; konstituce: člověk silné k. 6. řidč. řádně neopodstatněný, nepodložený názor, tvrzení: hypotetické, apriorní k.; utopistické k.; jeho závěry o situaci jsou pouhé k.; — konstrukční příd.: k. materiál, práce, vymoženosti; k. změny; k. inženýr; k. oddělení závodu; → přísl. konstrukčně: k. závadný typ stroje