kotva, -y ž. (2. mn. -tev) 1. (zast. kotev, -tve) hákovité nářadí, součást lodní výstroje k zachycení a upevnění lodi na něj. místě: zvednout, spustit kotvy; loď stojí v zátoce na kotvách; (mořeplavci) spustili kotve (Jir.); ♦ žert. zvednout kotvy vydat se na cestu, odejít 2. předmět tvarem n. účelem připomínající kotvu; řem. k. v hodinkách součást hodinkového stroje prostředkující impuls od krokového kola na setrvačník; elektr. ocelové lano (upevněné v zemi) zajišťující stožár elektr. vedení proti pádu; část elektr. točivého stroje, v níž se indukuje elektromotorická síla, indukt; pohyblivá část magnetického obvodu u relé; k. magnetu plochá destička z měkké oceli spojující oba póly magnetu (a tím uzavírající magnetický obvod při skladování magnetu); stav. zařízení zachycující tahy v konstrukci táhlem na kotevní desku n. na nosník; mysl. hákovitě zahnuté hroty připevněné řetízkem k železům na lapání dravé zvěře, kotvice; bot. pohružovací kořen, kotevní, kotvový 3. kniž. opěrný bod, opora, pomoc: k. naděje, života 4. nář. kotev, -tve větev (Baar); → zdrob. kotvička, -y ž.