krasořečník, -a m. (6. mn. -cích) zprav. hanl. kdo se krasořečně vyjadřuje; kdo si libuje v krasořečnění: slavnostní projev známého k-a; žurnalističtí k-ci; krasořečnický příd.: k-é obraty; k. proslov; → přísl. krasořečnicky: k. mluvit, pochlebovat; krasořečnictví, -í s. zprav. hanl. záliba v krasořečnění; krasořečnění, krasomluva: sklon ke k.; – plané k.; krasořečniti ned. (3. mn. -í) formálně krásně, vzletně, uhlazeně mluvit; zprav. hanl. mluvit jen se zřetelem k formě, ale bez zřetele k obsahu: jubilejní krasořečnění; plané krasořečnění; platonicky k. (Mach.); krasořečný příd. krásnými slovy, vzletně, uhlazeně vyjádřený n. se vyjadřující: k. projev, přípitek; k-á apologie; → přísl. krasořečně