který zájm. 1. táz. (v ot. přímých i nepřímých) ptáme se jím na určení jedné ze souhrnu osob, věcí ap.; jenž: k-ou z těch knížek chceš?; k-é šaty si vezmeš?; v k-é ulici bydlíš?; k. den tam jdeš?; nevím, v k-ém roce jste se narodil; nezjistil, k. z nich to udělal kdo; ob. k. vy jste? kdo jste, jak se jmenujete; expr. k. čert, ďas ho sem nese? co tu chce; po k-ch peklích lítá zas (ten pes)! (Něm.) kde všude 2. vzt. uvozuje vedlejší větu vztažnou a vyjadřuje její vztah zprav. k určité osobě n. věci uvedené ve větě řídící; vyjadřuje totožnost někoho n. něčeho, o kom n. o čem se mluví ve větě řídící (často se souvztažným ten); jenž: vzal si (ty) šaty, k-é nosí v neděli; učíme se o těch národech, k-é kdysi žily v naší vlasti; zazpívala všechny písně, k-é uměla; k-ou knihu chtěl, tu si vzal; nevhodně připojuje větu vlastně samostatnou, nikoli vztažnou (místo ten, a ten ap.): otevřel dveře, z k-ch se vyvalil oblak páry místo a z těch; měl rád tuto společnost, v k-é zapomínal na svou bolest místo protože v ní 3. neurč. některý; kterýkoli: jak se k. z nich ukáže, hned je volán; jestli k. pracovník zaslouží pochvaly, pak je to on; vím, jak se k. jmenuje; – k-é boty si vzal, každé ho tlačily; jak se k. student ukázal, stopoval ho zrakem (Jir.); každá (dcera) měla hlavu šátkem ovinutou, aby se nevidělo, jaké má k-á vlasy (Erb.); a než rok se obrátí — kde z nás bude k-á? (Erb.); ust. spoj. jak k. každý jinak, různě; úlohu vypracoval jak k.; kniž. ten k. ten (nebo) onen příslušný: úkoly připadající na ten k. den; kde k. v. kdekterý