kvíleti (3. mn. -ejí, rozk. -ej), řidč. kvíliti (3. mn. -í, rozk. kvil) ned. (~; nad kým, čím; pro koho, co; †koho, čeho) bolestivě n. žalostně hlasitě naříkat; úpět, sténat: kvílení raněného bolestný nářek; k. nad nemocným dítětem, nad ztrátou rodičů; k. pro mrtvého bratra, pro nehodu; zast. matka by kvílila tebe (Pal.); je pozdě k. losů (Šaf.); přen. kniž. jek a kvílení sirény; píseň kvílí pro zmařené štěstí; kvílející podzimní vítr skučící; mysl. raněná liška kvílí ○ předp. po-, pro-, roz- se, za-; → nás. kvílívati (o) bez předp.