líný příd. 1. (~; s inf.; na co) vyznačující se (stálou n. přechodnou) nechutí k něj. činnosti, nerad pracující; lenivý, lenošný, zahálčivý (op. pilný): l. žák; je nenapravitelně l.; je l., až hanba; byl l. vzít lopatu do ruky; je l-á se učit, na učení; jsem dnes l. jít ven, převléci se nechce se mi; ♦ je to kůže l-á lenoch; má l-ou nemoc je lenoch; expr. l-á huba holé neštěstí (pořek.) kdo se neumí n. nechce o něco přihlásit, na něco se zeptat ap., škodí sám sobě 2. pomalý, zdlouhavý, lenivý (op. rychlý, bystrý, čilý): l. krok; l-é tempo; l. tok řeky; l. běh událostí 3. tělesně n. duševně oslabený; malátný, mdlý, ochablý (op. živý, svěží, čilý): večer je už po práci l-á; přen. žít v l-é spokojenosti tupé; l-á tvář nehybná, neprojevující zájem; l-é sluneční odpoledne svádějící k nečinnosti; → přísl. lině: l. se zvednout; čas se l. vleče; l. ležet, odpočívat; líno: je mu l. i mluvit; jeť v duši božsky l. (Vrchl.); → podst. lenost v. t.