magnet, -u m. (6. j. -u, -ě) (z řec. zákl.) těleso (zmagnetované), kt. má schopnost přitahovat někt. kovy: m. ve tvaru podkovy; sbírat špendlíky m-em; přen. kdo n. co přitahuje, vábí, láká: filmový, sportovní m.; hra byla pro diváky m-em atrakcí; fyz. trvalý (permanentní) m. těleso zprav. z feromagnetické látky jevící trvale magnetické vlastnosti: podkovový, tyčový, prstencový m.; přirozený, umělý m.; → zdrob. magnetek, -tku m. (6. mn. -tcích); — magnetický v. t., †magnetný příd. magnetický 1: m-á střelka (Jg.); → podst. †magnetnost, -i ž. (Jg.); magnetový příd.: elektr. m-é cívky; m-é vinutí; miner. kyz m. magnetopyrit, pyrhotin; tech. m-á ocel speciální legovaná ocel pro permanentní magnety