milostivý příd. 1. příznivě, blahosklonně nakloněný někomu postavením nižšímu, projevující mu přízeň, blahovůli; svědčící o přízni, blahovůli; dobrotivý, laskavý, blahosklonný, soucitný, milosrdný: m. vladař; osud byl k němu m.; příroda k nám byla letos m-á štědrá; m. pohled; m-é dovolení, odpuštění; shlédnout na někoho m-m okem; zast. a náb. Bůh budiž milostiv (kajícnému) (Erb.) měj s ním slitování; círk. m-é léto (v katolické církvi) rok, v kt. lze dosíci zvláštních odpustků (po splnění podmínek stanovených papežem) 2. (dř.) v oslovení n. označení osob ve feudální a měšťácké společnosti výše stojících: m-á vrchnost; m. pán; – m-á paní milostpaní; — zpodst. milostivá, -é ž. hovor. (dř.) milostivá paní; → přísl. k 1 milostivě: propustit někoho m. v milosti, laskavě; podal mu m. ruku blahosklonně; naložit s poraženým m. shovívavě, milosrdně; → podst. milostivost, -i ž.