mučiti ned. (3. mn. -í) (koho, co; ~) 1. tělesně týrat, trýznit, mrzačit (zvl. při výslechu ap.); působit někomu muka; trýznit: m. vězně; mučením vynutit přiznání; krutě, rafinovaně, bestiálně m.; ♦ ob. říci něco bez mučení, přiznat se bez mučení otevřeně, bez nátlaku, dobrovolně, ihned 2. působit někomu trápení tělesné n. duševní; trápit, týrat, soužit, trýznit: mučila jej strašná žízeň; to pomyšlení jej mučilo; nejistota mučí; expr. m. si hlavu latinskými konjugacemi; mučený zvědavostí; — mučiti se ned. (čím) snášet pro něco duševní utrpení, muka; trápit se, soužit se: m. se strachem, nejistotou; expr. m. se řešením problémů; ♦ učení mučení (pořek.); mučil se myšlenkou, že mu nevěří ○ předp. do-, do- se, na- se, po-, pro-, pro- se, u-, vy-, z-; → nás. mučívati, mučívati se (o) bez předp.