musiti, museti ned. (3. mn. -í, -ejí, min. -sil, -sel) (s inf.) sloveso způsobové (modální) vyjadřující 1. povinnost uskutečnit, uskutečňovat děj vyjádřený slovesem v infinitivu; být povinen, nucen, mít povinnost: m. se podrobit rozkazu, nařízení; m. se řídit pravidly; m. pracovat; musil pro to jít; musil tam být; neos. to se musí vysvětlit; ob. to se (mu) musí nechat třeba uznat; to už musí být (když přijde ap.) zřídka kdy, výjimečně; někdy, zprav. ob. a hovor., s vynecháním příslušného infinitivu (zejm. sloves s význ. pohybovým) musím (jít) domů; musel (odjet) na služební cestu 2. nutnost uskutečnění něčeho, neodvratnost něčeho: zásoby došly a posádka se musela vzdát; všichni musí zemřít; ♦ mladý může, starý musí (pořek.) totiž zemřít; musíme tam všichni (pořek.) (totiž do hrobu); toho si musí i slepý všimnout 3. hovor. pravděpodobnost n. téměř jistotu: ten musil být unaven, když usnul, sotva sedl; to musí být hezké děvče, když má tolik nápadníků; → nás. musívati: pak musíval jsem do zahrad mu přijít zazpívati (Hora)