náležeti ned. (3. mn. -í, -ejí, přech. přít. -e, -eje) 1. poněk. kniž. (komu, čemu) být něčím majetkem, vlastnictvím; patřit: náležel mu dům na náměstí; robotníci náleželi svým vrchnostem; milenci si náleželi tělem i duší byli si oddáni; obci náležely rozsáhlé lesní pozemky 2. (ke komu, čemu) (o člověku) být příslušníkem, členem něj. skupiny, vrstvy, třídy; (o věci) být součástí něčeho; patřit, příslušet: náleží k nejnadanějším žákům; pohraniční kraje náležejí historicky k českému státu 3. (k čemu, ke komu; komu, čemu; kam) nutně, vhodně s něčím, někým souviset, něčeho, někoho se týkat, něčemu, někomu příslušet, být vhodný; patřit, příslušet: k večernímu obleku náležejí i večerní doplňky; právo volit náleží každému bezúhonnému občanu; stáří se má dostávat úcty, jaká mu náleží; za práci náleží odměna; n. do působnosti závodních výborů 4. neos. jak náleží jak je třeba, jak je vhodné, jak se sluší, jak se patří (jako ust. vsuvka neodděluje se zprav. čárkami): zast. náleží je třeba, je vhodné, sluší se: dovedl pracovat jak náleží; chová se, jak náleží; zast. dokud žiju, náleží, abych pracoval (Něm.); v platnosti přísl. náležitě, jaksepatří: jak náleží si vše prohlédla důkladně; zmokli za bouře jak náleží vydatně; spletla se jak náleží dokonale ○ předp. při-